Leopold I. se narodil jako druhý syn císaře Ferdinanda III. a Marie Anny. Jeho matka, Marie Anna pocházela z druhé větve habsburského rodu. Pro mnohé manželství z královských rodů byl typický incest mezi snoubenci, mezi Ferdinandem III. a jeho chotí panoval přímý příbuzenský vztah bratranec sestřenice. Obavy z těchto uzavíraných sňatků pramenily z nutnosti zajistit nástupnictví pro svůj rod a zároveň zde panoval strach, že u budoucích potomků se budou projevovat duševní choroby.[1] U Leopolda se však nic takového neprokázalo, ba právě naopak honosil se dobrým zdravím i duchem. Od útlého dětství mu však byla vštěpována představa, že on není následníkem trůnu a jeho život je zaměřen zcela jiným směrem. Vždy se mu neopomnělo připomenout, že on je ten druhý. I v novověku platila zásada primogenitury nebo-li nástupnictví prvorozeného syna a tím byl starší bratr Ferdinand IV. Leopold jako mladší syn neměl nárok na trůn po otci a vzhledem k tomuto prvorozenectví se lišila i jejich výchova. Věkový rozdíl mezi bratry byl 7 let a v době, kdy byl Leopold jako kojenec obklopen chůvami a komornými, Ferdinand se již vzdělával v politice, diplomatice, vojenství a v jazykových dovednostech. V mnoha případech je osud druhorozených synů jasný, v královských rodinách je jejich budoucnost zpečetěna v podobě katolického zaměření a působením v kněžských rouchách. Leopoldovi se dostalo přesně takovéto výchovy a vzdělání. Oplýval vlastnostmi, které nebyly pro panovníka příliš vhodné – mírnost, váhavost, nesamostatnost, přehnaná osobní zbožnost.[2] V pozdějších letech jsou mu tyto vlastnosti nesčetněkrát vyčítány, avšak z druhého pohledu mohly být výhodou. Přemýšlel s chladnou hlavou, bez emocí a častokrát se opíral o své rádce a věrné přátelé. Jeden muž, který měl to postavení přítele, rádce a posluchače byl Humprecht Černín z Chudenic. Humprecht Černín se stal velkou osobou vídeňského dvora a pronikl snad nejblíže nejen k Leopoldovi, ale již i k jeho bratru Ferdinandu IV. Brzy si získal Leopoldovu pozornost a udržoval s ním blízký až přátelský vztah, který oba udržovali častou korespondencí. Témata se týkala nejen poradenských služeb, ale i osobních problémů.[3]
Náhlá změna, která zachvátila celý habsburský dvůr, se stala v roce 1654 - zemřel následník trůnu Ferdinand IV. a to na nemoc známou jako pravé neštovice. Nešťastná událost nejvíce zasáhla císařského otce - Ferdinanda III., Leopoldovi však změnila celý dosavadní i budoucí život. Král truchlil nad smrtí prvorozeného syna o to více, že spolu s Ferdinandem IV. bylo pohřbeno veškeré politické úsilí, které mu mělo zajistit hladký nástup vlády. Ferdinand III. se tak opět ocitl v situaci, zajistit Leopoldovi veškeré trůny a vychovat z něj schopného nástupce.
Ihned po smrti bratra se začalo s Leopoldem zacházet jako s nástupcem a zachráncem habsburského rodu. Dosud se mu nedostávala systematičtější výuka vojenská a válečná problematika, nezískal ani žádné praktické politické zkušenosti, započal se tedy ihned učit k praktické politice.[4]
[1]Ivana ČORNEJOVÁ, Jiří RAK, Vít VLNAS, Ve stínu tvých křídel-Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995, s.115.
[2]Jiří MIKULEC, Leopold I. život a vláda barokního Habsburka, Praha 1997, s. 17-19.
[3] Zdeněk KALISTA, Čechové, kteří tvořili dějiny světa, Praha 1939, s.168-169.
[4] I. Čornejová a spol.,Ve stínu tvých křídel-Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995, s.116.