Leopold I. král český, uherský a císař římský
I jako druhorozený syn měl Leopold řadu možností, které by mu mohly umožnit samostatnou vládu. Podle životopisců projevoval mírnou nesmířlivost se svým postavením, ale ne ve smyslu závisti ke svému bratru, ale spíše k možnostem jeho vzděláním a širšímu spektru schopností. Jeho výuka nyní probíhala podle příručky Princeps in compendio zaměřující se důrazněji na panovnické poslání. První významný státní akt vyplývající z jeho nástupnictví se konal v lednu roku 1655, tehdy byl slavnostně vyhlášen dědicem a pánem rakouských zemí. Nutno musel přijmout obvyklou klausuli, která stanovala, že se neujme faktické vlády za otcova života. Tímto vídeňským přijetím Leopolda jako budoucího pána rakouských zemí započal proces, v němž Ferdinand III. postupně zajišťoval svému synovi nástupnictví v hlavních zemích habsburské monarchie. Rakouské země představovaly na této cestě pouze první krok, muselo následovat nástupnictví v Uhrách a v českých zemích, Ferdinand III. měl samozřejmě i snahu zajistit pro Leopolda říšskou korunu. Situace v Uhrách byla o to komplikovanější, že v polovině 17.století měli stále uherští stavové moc rozhodnout o panovníkovi svobodnou volbou. Svým zdráháním a manévrováním se snažili přesvědčit císaře o povolení své stavovské obce pro volbu nejvyššího zemského úředníka – palatina.[1] Palatin tvořil protiváhu královské moci, panovník měl právo navrhnout 4 kandidáty, dva katolíky a dva protestanty, z nich pak sněm zvolil palatina. Ferdinand III. chtěl tento úřad nahradit úřadem královského místodržícího, který by obhajoval zájmy Vídně. Tohoto plánu se však ve prospěch nástupnictví svého syna vzdal a novým uherským palatinem se stal František Wesselényi. Po této volbě nestály mladému arcivévodovi žádné překážky na cestě za svatoštěpánskou korunou. Dne 16.6.1655 byl Leopold zvolen uherským králem, korunovace proběhla hladce v hlavním korunovačním městě Prešpurk.[2] Po uherské korunovaci následovala o více než rok později korunovace v Čechách. Zde byla situace podstatně snazší, císař Ferdinand neměl sebemenší pochyby o Leopoldovo nástupnictví na český trůn. Svatováclavská koruna se po stavovském povstání z let 1618-1620 stala pro rakouské Habsburky dědičnou, což nechal uzákonit císař Ferdinand II. v zemském zákoníku, v tzv. Obnoveném zřízení zemském. V českých zemích nebylo tedy zapotřebí zdlouhavého manévrování a rafinovaného zdržování, protože Leopoldova korunovace nebyla vázána na souhlas stavů. Dne 14.9.1656 se stal Leopold českým králem. Leopoldova pražská korunovace zůstávala dlouho v paměti českých obyvatel jako mimořádná slavná událost. V popředí zájmu všech nižších i vyšších vrstev byl zajisté jejich panovník a král, na kterého se přišli podívat v den, kdy král se svou královskou rodinnou přijel velkolepě do Prahy. Pražské slavnosti trvaly mnoho dní a tak jako v Prešpurku se konala jakási předpremiéra před korunovací mladého krále, tu zpodobnila v hlavní roli Ferdinandova manželka Eleonora, která byla korunována před Leopoldem.[3]
Během pobytu v Čechách Ferdinand III. trpěl blíže nespecifikovanou slabostí, kterou on i jeho okolí považovalo za přechodnou. Tím větší bylo překvapení, když císař o půl roku po korunovaci svého syna na českého krále, ulehl a dne 2.4.1657 zemřel. Nástupnictví na římském trůně bylo to jediné, čeho se císař u svého syna nedožil. Leopold se v prvních okamžicích své vlády mohl opřít o svého strýce, arcivévodu Leopolda Viléma. Dle přání zemřelého mu Leopold Vilém nabídl nápomocnou ruku a otcovskou pomoc. Hned v prvních dnech svého vladaření museli se strýcem řešit znepokojující situaci, která by mohla ohrozit Leopoldovo celé dosavadní úsilí a mohla by ho připravit o dosavadní český i uherský trůn. Jednalo se o problematiku či hrozbu z Leopoldovy neplnoletosti. Jeho mládí bylo napadnutelné, protože se pohyboval ve věkové hranici mezi 16 -17 lety, proto se strýcem zvolili komisi, která měla jeho vládu v neplnoletosti patřičně zdůvodnit. Komise se zhostila svého úkolu dokonale. Došla k závěru, že jako uherský a český král je Leopold zplnoletěn a po dovršení sedmnáctého roku může nastoupit vládu. [4]
Přes dobré a účelné řešení komise, které zabránilo možným problémům při nástupu vlády, nebyl v této době Leopold jako nová hlava monarchie rakouských Habsburků ve snadné pozici, stál totiž před složitou mezinárodní situací. Změna mezinárodních poměrů v 50.letech 17.století nepřála Habsburkům. Věčný nepřítel jménem Francie stabilizoval svojí pozici, upevnilo se zejména postavení královské moci, reprezentované prvním ministrem kardinálem Mazarinem, který spolu s ovdovělou královnou Annou Rakouskou vládl za nezletilého Ludvíka XIV. Mazarin patřil k předním aktérům protihabsburské politiky v Evropě. Francie válčila se španělskými Habsburky a toužila i po tom, co nejvíce oslabit Habsburky rakouské. Další protivník se ukázal ve Švédsku. Královna Kristina, která byla nakloněna mírové politice a přátelským vztahům s Vídní, v roce 1654 abdikovala. Její nástupce, král Karel X. Gustav navázal na starou tradici protihabsburské politiky a navázal úzké vztahy se stejně nakloněnou Francií.[5]
Otázka koho zvolit římským císařem byla v popředí ještě za života Ferdinanda III. Kandidatura na císařský trůn představovala pro uchazeče vždy nemalou finanční zátěž, v případě Leopolda byly výdaje přímo astronomické, a to v důsledku nutnosti vyšší podpory. Předpokládané číselné rozpočty se uvádějí na miliony zlatých. Vídeň musela mobilizovat veškeré finanční zdroje, dvůr si dokonce musel peníze půjčovat, jednotlivé země monarchie byly nuceny přispívat panovníkovi na volební výdaje mimořádnými daněmi. Největší finanční pomoc dostal od španělských Habsburků, kterým na jeho zvolení velice záleželo. O titul římského krále se mohli také ucházet tito další kandidáti: bavorský kurfiřt Ferdinand Maria, Filip Vilém Neuburský, Ferdinand Karel Tyrolský a Ludvík XIV. O těchto kandidátech se sice mohlo příležitostně uvažovat, ale veškeré popudy u kandidátů o císařskou korunu iniciovala Francie. Avšak o sobě nového císaře mělo rozhodnout 8 kurfiřtů. Jeden hlas měl Leopold předem jistý a to svůj vlastní, který plynul z titulu českého krále. Mohl jej ovšem uplatnit až v osmnácti letech, kdy dosáhne plnoletosti. Další prohabsburské hlasy patřily bavorskému kurfiřtu Ferdinandu Mariu, saskému kurfiřtu Janu Jiřímu II. a třetí hlas náležel braniborskému kurfiřtu Fridrichu Vilému. Ostatní z 8 kurfiřtů podléhali francouzskému vlivu.
Karlu Ludvíku, falckému kurfiřtu byla nabídnuta velkorysá finanční nabídka a tím přebit francouzský úplatek, který činil pouhých 20 tisíc tolarů. Habsburská diplomacie se zde uplatnila v „otevření a vybrání pokladnice“. Leopoldovi vyhlídky se tak opravdu zlepšovaly k lepšímu a vše se jednosměrně orientovalo na vyjednávání v tzv. volební kapitulaci. V souboru článků, k jehož dodržování se měl budoucí císař zavázat přísahou, se jednalo na dlouhých zasedacích jednáních. Ve výsledku vznikly natolik omezené pravomoce císaře, že prakticky nemohl skoro nic bez souhlasu říšských stavů. Císař nemohl zasahovat do poměrů jednotlivých německých zemí, bez svolení kurfiřtů nemohl vyhlásit nad někým klatbu a byl na říšských stavech dokonce závislý v otázkách týkající se vyhlášení války. Ve volební kapitulaci se také objevil článek obsahující zákaz zúčastnit se na stále probíhající francouzsko-španělské války. Říšští stavy měly největší obavy ze spojení španělských a rakouských Habsburků.[6]
Dne 15.7.1658 Leopold I. po krátkém zdráhání kapitulaci přijal a o tři dny později za přítomnosti všech kurfiřtů ve frankfurtském chrámu sv. Bartoloměje jednohlasně zvolen římským císařem.[7]
[1] J. Mikulec, Leopold I. život a vláda barokního Habsburka, Praha 1997, s.31-32.
[2] Tamtéž, s.33.
[3] Tamtéž, s.36-57.
[4] Tamtéž, s.37.
[5] Tamtéž, s.39-40.
[6] Tamtéž s.42-49.
[7] Tamtéž s.47.