Slavná bitva u Vídně
Zdálo se, že tlak ze strany Osmanské říše nepůjde zastavit, přesto když se turecká vojska objevila na hranici Uher u pevnosti Ráb, bylo to nemilé překvapení. Leopold musel nutně a rychle sehnat spojence proti Turecké, ale i Uherské říši. Leopoldovým nevětším sponzorem v této válce se stal bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel, ale také svou podporou přispěl saský kurfiřt Jan Jiří III. Do všeho přichází boj o pomoc polského krále Jana III. Sobieského, o němž bojovala Francie s Říší. Polský král se zdál pevným Ludvíkovým spojencem, ale postupem se jeho názor měnil. Snaha Ludvíka XIV. spočívala ve velkorysé finanční nabídce, jestliže nebude zasahovat do dění Habsburské monarchie a Osmanské říše. Nakonec Polsko jakožto stavovský stát rozhodl prostřednictvím sněmu. Velkým lákadlem pro polské stavy bylo znovuzískání polského území tzv. Podolí a tato představa je přiměla k naklonění se k Habsburské říši. Roku 1676 se stal velkovezírem Kara Mustafa, člověk s velkými plány a expanzivní politikou. Za necelý měsíc se k němu aktivně připojil uherský povstalec a hrabě Tököly, jejich cíl mířil na Vídeň.[1]
Na Leopoldově straně také stála jedna z nejvyšších osob světa-papež. Jeho snaha přesvědčit Paříž a Ludvíka XIV. pro boj protitureckého odboje byla marná. Paříž nejenže návrh rázně odmítla, ale také navíc začínala konflikt se Španělským Nizozemím a chystala se sama na obléhání ve španělském Lucemburku.[2]
Armáda Turků se hnala kupředu na Vídeň, v podobě 100 až 200 tisíc mužů. Nyní přichází situace, která příliš na pověsti císaře nepřidala – uprchl z bitvy. Mnoho lidu mu to mělo za zlé, ale z druhé strany pohledu jako římskoněmecký císař, který by padl do tureckého zajetí, by svému lidu příliš nepomohl. Několik hodin před chvatným odjezdem z Vídně jmenoval pětičlennou prozatímní vládu tzv. tajné kolegium deputovaných. V jehož čele stanul hrabě Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Obrovské davy lidí utíkající pryč z Vídně, bylo pro vídeňskou bitvu charakteristické. Zdálo se, že vítězství nepůjde dosáhnout, stálý poměr vojáků činil 15:1, tudíž počet rakouských vojáků činil cca. 30 tisíc vojáků.[3]
Císař Leopold prozatím z Lince či Pasova organizoval akce na záchranu města. Pomocná vojska s pomocí spojenců byla vyslaná do Rakous. Skutečným vrchním stratégem se projevil
kníže Karel Lotrinský, který vypracoval plán na osvobození města. Císařská a spojenecká vojska se vydala městu na pomoc 12. září a u kopce Kahlenberg proběhla bitva, která změnila dějiny Habsburské monarchie a možná celé střední Evropy. Turci byli poraženi a město Vídeň zachráněno. Město sice bylo zachráněno z podmanění, ale škody byly značně velké. Hradby se nacházely v rozvalinách, paláce a domy byly poškozeny střelbou a požáry a vyčerpaným, statečným obráncům se již nedostávalo základních potřeb. Do takovéto Vídně vjel v čele spojeneckých vojsk polský král Jan III. Sobeiski. Polský král si přisvojil roli náležící Leopoldovi, on měl mít právo na to vjet do habsburského sídelního města jako první, ale vzhledem k pošramocené pověsti ze svého úprku, mlčel. Avšak prvotní antipatie proti němu vypukly. Vítězství u Vídně znamenalo nečekaný obrat ve válce. Započalo se s postupným vytlačováním Osmanů z Dolních Uher.[4]
Vítězství u Vídně mělo také mezinárodní dopad. Jednalo se o spojení tří vysoce postavených katolických mocností, které měly společný záměr a to postavit se a definitivně skoncovat s Osmanskou říší. Dochází tak k vytvoření tzv. Svaté ligy. Jedná se o smlouvu, kterou podepsali Habsburská monarchie, Polsko a Benátky. Cíl byl zcela jasné vytvořit intenzivní boj proti Turkům na třech frontách (Habsburská monarchie v Uhrách, Polsko v Podolí a Moldávii, Benátky ve Středozemním moři).[5]
Rok 1684 se stal pro habsburskou scénu zcela přelomový. V tomto roce uzavřela mír říše s Francií na dobu 20ceti let. Tento mír mu dal klid, který toliko potřeboval na západě. O pár měsíců později byla poražena Tökölyho armáda u Prešova a císařští spojenci se zmocnili velké části Slovenska. Turci byli natolik oslabeni, že chtěli uzavřít s říší mír, proto je tento čin vedl k tomu, aby Tökölyho zajali a uvěznili. Avšak Leopold již nechtěl slyšet mírové návrhy ze strany obávaného nepřítele. Roku 1685 Karel Lotrinský dobyl Nové Zámky, v následujícím roce byl obléhán Budín. Do rukou Leopolda padl také Segedín. Sérii Těchto úspěchů završilo dobytí Bělehradu. Definitivní porážka Turků nastala 12. srpna 1687 porážkou u Moháče, ale tím boj stále neskončil. Z pozadí vystupuje tichý nepřítel se jménem Francie. Ze strachu z francouzské rozpínavosti byla vytvořena tzv. Augsburská liga. Jejími členy se staly kromě říše, Španělsko, Švédsko, Bavorsko, Falc a další státy Německa, postupem se připojili Nizozemí a Anglie. Střet na sebe nenechal dlouho čekat. Nastal v roce 1688, kdy vpadla francouzská vojska do Falce a Ludvík XIV. si na toto území činil nárok. Roku 1697 se konečně konala mírová jednání nedaleko Haagu, kde byl podepsán po měsíčním trvání smír mezi Francií a říší. Ludvík XIV. se musel vzdát nároků na Porýní a Lotrinsko a musel odstoupit.
Na scéně však neustále vystupují Turci, ve velké bitvě 11. září 1697 u Zenty (v Srbsku) císařské vojsko pod vedením Evžena Savojského porazilo silnou tureckou armádu, pod samotným velením velkého sultána Mustafy II. Konečně nastal chvíle, kdy i sami Turkové zjistily, že tuto válku nemohou vyhrát. Začala mírová jednání, která jsou známá jako tzv. karlovický mír. Vyjednávání probíhalo v Sremských Karlovcích od listopadu 1698 až do ledna roku 1699, kdy nejdůležitějším bodem jest vzdání se Osmanské říše Uher, výjimkou však Banátu. Nastal konec jedné z nejvýznamnějších Leopoldových válek. [6]
[1] J. Mikulec, Leopold I. život a vláda barokního Habsburka, Praha 1997, s. 130-131.
[2] Tamtéž, s.131.
[3] I. Čornejová a spol.,Ve stínu tvých křídel-Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995, s.121-122.
[4]J. Mikulec, Leopold I. život a vláda barokního Habsburka, Praha 1997, s. 139-141.
[5] Tamtéž, s.143-144.
[6] I. Čornejová a spol.,Ve stínu tvých křídel-Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995, s.122.
Slavná bitva u Vídně
Zdálo se, že tlak ze strany Osmanské říše nepůjde zastavit, přesto když se turecká vojska objevila na hranici Uher u pevnosti Ráb, bylo to nemilé překvapení. Leopold musel nutně a rychle sehnat spojence proti Turecké, ale i Uherské říši. Leopoldovým nevětším sponzorem v této válce se stal bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel, ale také svou podporou přispěl saský kurfiřt Jan Jiří III. Do všeho přichází boj o pomoc polského krále Jana III. Sobieského, o němž bojovala Francie s Říší. Polský král se zdál pevným Ludvíkovým spojencem, ale postupem se jeho názor měnil. Snaha Ludvíka XIV. spočívala ve velkorysé finanční nabídce, jestliže nebude zasahovat do dění Habsburské monarchie a Osmanské říše. Nakonec Polsko jakožto stavovský stát rozhodl prostřednictvím sněmu. Velkým lákadlem pro polské stavy bylo znovuzískání polského území tzv. Podolí a tato představa je přiměla k naklonění se k Habsburské říši. Roku 1676 se stal velkovezírem Kara Mustafa, člověk s velkými plány a expanzivní politikou. Za necelý měsíc se k němu aktivně připojil uherský povstalec a hrabě Tököly, jejich cíl mířil na Vídeň.[1]
Na Leopoldově straně také stála jedna z nejvyšších osob světa-papež. Jeho snaha přesvědčit Paříž a Ludvíka XIV. pro boj protitureckého odboje byla marná. Paříž nejenže návrh rázně odmítla, ale také navíc začínala konflikt se Španělským Nizozemím a chystala se sama na obléhání ve španělském Lucemburku.[2]
Armáda Turků se hnala kupředu na Vídeň, v podobě 100 až 200 tisíc mužů. Nyní přichází situace, která příliš na pověsti císaře nepřidala – uprchl z bitvy. Mnoho lidu mu to mělo za zlé, ale z druhé strany pohledu jako římskoněmecký císař, který by padl do tureckého zajetí, by svému lidu příliš nepomohl. Několik hodin před chvatným odjezdem z Vídně jmenoval pětičlennou prozatímní vládu tzv. tajné kolegium deputovaných. V jehož čele stanul hrabě Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Obrovské davy lidí utíkající pryč z Vídně, bylo pro vídeňskou bitvu charakteristické. Zdálo se, že vítězství nepůjde dosáhnout, stálý poměr vojáků činil 15:1, tudíž počet rakouských vojáků činil cca. 30 tisíc vojáků.[3]
Císař Leopold prozatím z Lince či Pasova organizoval akce na záchranu města. Pomocná vojska s pomocí spojenců byla vyslaná do Rakous. Skutečným vrchním stratégem se projevil
kníže Karel Lotrinský, který vypracoval plán na osvobození města. Císařská a spojenecká vojska se vydala městu na pomoc 12. září a u kopce Kahlenberg proběhla bitva, která změnila dějiny Habsburské monarchie a možná celé střední Evropy. Turci byli poraženi a město Vídeň zachráněno. Město sice bylo zachráněno z podmanění, ale škody byly značně velké. Hradby se nacházely v rozvalinách, paláce a domy byly poškozeny střelbou a požáry a vyčerpaným, statečným obráncům se již nedostávalo základních potřeb. Do takovéto Vídně vjel v čele spojeneckých vojsk polský král Jan III. Sobeiski. Polský král si přisvojil roli náležící Leopoldovi, on měl mít právo na to vjet do habsburského sídelního města jako první, ale vzhledem k pošramocené pověsti ze svého úprku, mlčel. Avšak prvotní antipatie proti němu vypukly. Vítězství u Vídně znamenalo nečekaný obrat ve válce. Započalo se s postupným vytlačováním Osmanů z Dolních Uher.[4]
Vítězství u Vídně mělo také mezinárodní dopad. Jednalo se o spojení tří vysoce postavených katolických mocností, které měly společný záměr a to postavit se a definitivně skoncovat s Osmanskou říší. Dochází tak k vytvoření tzv. Svaté ligy. Jedná se o smlouvu, kterou podepsali Habsburská monarchie, Polsko a Benátky. Cíl byl zcela jasné vytvořit intenzivní boj proti Turkům na třech frontách (Habsburská monarchie v Uhrách, Polsko v Podolí a Moldávii, Benátky ve Středozemním moři).[5]
Rok 1684 se stal pro habsburskou scénu zcela přelomový. V tomto roce uzavřela mír říše s Francií na dobu 20ceti let. Tento mír mu dal klid, který toliko potřeboval na západě. O pár měsíců později byla poražena Tökölyho armáda u Prešova a císařští spojenci se zmocnili velké části Slovenska. Turci byli natolik oslabeni, že chtěli uzavřít s říší mír, proto je tento čin vedl k tomu, aby Tökölyho zajali a uvěznili. Avšak Leopold již nechtěl slyšet mírové návrhy ze strany obávaného nepřítele. Roku 1685 Karel Lotrinský dobyl Nové Zámky, v následujícím roce byl obléhán Budín. Do rukou Leopolda padl také Segedín. Sérii Těchto úspěchů završilo dobytí Bělehradu. Definitivní porážka Turků nastala 12. srpna 1687 porážkou u Moháče, ale tím boj stále neskončil. Z pozadí vystupuje tichý nepřítel se jménem Francie. Ze strachu z francouzské rozpínavosti byla vytvořena tzv. Augsburská liga. Jejími členy se staly kromě říše, Španělsko, Švédsko, Bavorsko, Falc a další státy Německa, postupem se připojili Nizozemí a Anglie. Střet na sebe nenechal dlouho čekat. Nastal v roce 1688, kdy vpadla francouzská vojska do Falce a Ludvík XIV. si na toto území činil nárok. Roku 1697 se konečně konala mírová jednání nedaleko Haagu, kde byl podepsán po měsíčním trvání smír mezi Francií a říší. Ludvík XIV. se musel vzdát nároků na Porýní a Lotrinsko a musel odstoupit.
Na scéně však neustále vystupují Turci, ve velké bitvě 11. září 1697 u Zenty (v Srbsku) císařské vojsko pod vedením Evžena Savojského porazilo silnou tureckou armádu, pod samotným velením velkého sultána Mustafy II. Konečně nastal chvíle, kdy i sami Turkové zjistily, že tuto válku nemohou vyhrát. Začala mírová jednání, která jsou známá jako tzv. karlovický mír. Vyjednávání probíhalo v Sremských Karlovcích od listopadu 1698 až do ledna roku 1699, kdy nejdůležitějším bodem jest vzdání se Osmanské říše Uher, výjimkou však Banátu. Nastal konec jedné z nejvýznamnějších Leopoldových válek. [6]
[1] J. Mikulec, Leopold I. život a vláda barokního Habsburka, Praha 1997, s. 130-131.
[2] Tamtéž, s.131.
[3] I. Čornejová a spol.,Ve stínu tvých křídel-Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995, s.121-122.
[4]J. Mikulec, Leopold I. život a vláda barokního Habsburka, Praha 1997, s. 139-141.
[5] Tamtéž, s.143-144.
[6] I. Čornejová a spol.,Ve stínu tvých křídel-Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995, s.122.